Ve dvacátých letech minulého století bylo zjištěno, že rostliny během svého růstového cyklu zkoumají prostředí půdy svými kořeny a zjišťují, které výživné látky, a jak, bude mít rostlina během svého vegetačního růstu k dispozici. Je rovněž zajímavé zjištění, že rostlinky pěstované na přírodních a organických hnojivech tuto schopnost ovládají mnohem lépe, než ty rostlinky, které byly pěstovány po několik generací na půdách, jež byly chemicky a minerálně přihnojovány. Možná, že někteří skalní zahradníci nad takovými zjištěními budou jen nevěřícně kroutit hlavou. Přesto však jsou tyto znalosti o hnojení známy, alespoň od období po druhé světové válce. Tedy o zemědělských plodinách, které rostou na půdě ošetřené vhodným druhem hnojiva a nezáleží na typu té které půdy.
U hnojiv rozlišujeme mezi organickými a minerálními hnojivy. Minerální hnojiva bychom tedy měli v tomto případě vyloučit, neboť se budeme zabývat ekologickým pěstováním plodin. Můžeme se rozhodnout mezi následujícími možnosti ekologického hnojení: klasické hnojení v zahradničení pomocí hnoje pocházejícího od hospodářských zvířat, kupříkladu od dobytka, ovcí, koz, nebo koní.
A zrovna tak můžeme použít jako hnojiva ptačí trus, například od slepic, kachen nebo hus. Pro organické hnojení můžeme vzít i prasečí hnůj, ten by však měl být vždy přimíchaný k hlavnímu hnojivu. Tato vonná hnojící směs od hospodářských zvířat se obvykle sbírá po celý rok a pokládá se na jaře, nebo na podzim na záhony, na kterých chceme pěstovat zemědělské plodiny, nebo chceme-li i okrasné rostlinky. Ještě efektivnější výsledky v pěstování zeleniny na zahrádce je kompostování těchto zvířecích hnojů, neboť nové, šlechtěné rostliny již nedokáží s čerstvým zvířecím hnojem tak dobře hospodařit. Tyto rostliny se potom mohou stát i náchylnými k rostlinným, anebo živočišným parazitům.
